Čtvrtek 2.10.2014
Netopýři na Střezině * Úprk na letiště * Tytyty! …a první výslech už v Amsterdamu * Nad oceánem slunce nezapadá * Jektání zuby při imigračním pohovoru * Polovina akordeonů uletěla * Hot dog v Detroitu * Bouřka při přistání * Tak nás tady máte * Jak se týhle káře poroučí "dopředu"? * Mates - mistr hlášek
Sraz ve škole 0:30. Někteří nedočkavci se dobývali do ústavu už před půlnocí. S některými přišli rodiče až do školy a bylo tak trochu znát, že by se nejradši viděli už pěkně v posteli.
Chvatně jsme dotiskli ESTA potvrzení a pořídili fotokopie zbylých pasů a už nám před budovou túroval autobus. Jel, jako kdyby nás ukrad, ve 3:15 jsme se vykulili v Ruzyni. Někteří si v buse dali šlofíka, ale ti, co seděli v blízkosti Terezky, poslouchali téměř dvě hodiny neuvěřitelných historek z jejího života.
Na letišti se připojil Andrej a už jsme zápasili s automaty na tisk letenek. Nejdřív se mu někteří nelíbili, ale nakonec jsme všichni odcházeli k odbavení se všemi třemi letenkami. Díky laskavosti letištního personálu a také díky vstřícné holandské posádce jsme přímo na palubu protlačili Rolanda, náš nejkřehčí nástroj – elektrický akordeon, takže se mu dostane vlídnějšího zacházení.
Těsně před nástupem do letadla proběhlo horečnaté vyjednávání na téma vzájemná výměna sedadel, aby některé sympatizující skupinky seděly spolu. Uvnitř letadla to ale vypadalo spíš jako v trošku delším autobuse, takže vlastně seděli všichni vedle všech. Těšil jsem se na plánovanou snídani během letu, ale podařilo se mi ji nekompromisně zaspat, tak jsem vzal zavděk klasické „benzinkové“ stravě – balenému sendviči a velkému kafi na letišti v Amsterdamu.
Máme ještě hodinu do odletu, ale u odbavení už se tvoří fronta, tak jsem lehce nervózní, protože jsem dal do 10 hodin rozchod…
***
Řídit skoro nový půjčený malý autobus s automatickou převodovkou po cizím kontinentu noční průtrží mračen po téměř 40 hodinách bez pobytu v posteli? To byl vždycky můj sen! Michael mi nejdřív musel ukázat, kam se strkají klíčky, a pak mi ještě pomohl najít šajtrpáku, kterou jsem hledal vedle sebe, ale byla mrška schovaná za volantem, přesně jak v oktávce – prvním autě mých rodičů někdy z roku 1975…
Přistáli jsme v rodině Michaela Pospischila, Američana jak poleno, co má nejmenší ženu a nejmenšího psa na světě. Příštích pár dní budou mít Pospíšilovi o zábavu postaráno, protože tady se mnou bydlí dalších 6 kluků ze Safari… Ale popořádku:
Při nástupu v Amsterdamu nás čekala už docela tvrdá kontrola a taky lehké sprdnutí, že jsme nepřišli k odbavení dřív… Á, pan Škeřík, dobrý den, gratuluji, byl jste počítačem vybrán k důkladnější prohlídce. Ó jak milé, děkuji. Obrovitý černoch mě prochmatal s takovou péčí, že jsme se až málem skamarádili.
Let přes oceán trval 8 hodin, sluníčko ne a ne slézt z oblohy a už si to šineme k nejobávanější části cesty – imigračnímu pohovoru v Detroitu. „Ochota“ a „vstřícnost“ uniformovaných úředníků byla bezbřehá. Nerudný tón jednání, otrávené obličeje, kdykoli člověk neporozuměl otázce napoprvé, zkrátka nepokrytě najevo dávaná nadřazenost a absolutní moc nad cizinci.
Některé hvězdy mají kontroloři obzvláště v oblibě. Například Terezku a mě. Grilování všetečnými otázkami a následné snímání otisků všech prstů bylo nepěkné. Uf! Všichni jsme prošli, ale to už od pásu haleká bubeník Vojta ,že nějak nejedou harmoniky. Skóre zatoulaných harmonik vůči přišedším je hrozivé – 7:6. Čekal jsem, že se 1 – 2 nástroje zatoulají, ale že hned 7…? Máme se poptat prý až v St.Louis.
V Detroitu na letišti bylo docela dost času a už jsme se jako ostřílení letečtí matadoři tolik nestresovali, a jelikož se některým z nás probudily v kapse dolary, bylo třeba honem někde utratit první z nich, abychom si ověřili, jestli to fakt jako funguje – takže 3x hot dog, please, yes, with moustard, no cheese, thank you – you´re welcome.
Přelet do St.Louis byl relativně zábavný – jeden z palubních stewardů vypadal jak mladší brácha Louie Satchmo Armstronga a byl to vrchní bavič. Na dotaz, jaké je v letadle heslo na wi-fi, odpověděl v krásně americkém stylu: Heslo na wi-fi? Prachy jsou heslo, mladej! Jó, kámo, jsem tady, abych ti pomoh!
V letadle má každý nárok na nápoj zdarma, ale jakmile si Kačka objednala tu pěknou růžovou limonádu, o níž neví, jak se jmenuje, vycítil příležitost a při servírování s ledovým klidem požádal o dva dolary. Když Kačce spadla brada, povídá – OK, tak si to zatím vypij, stavím se, až půjdu zpátky. Za pár minut se scénka opakovala a Kačka pořád nevěděla, jestli si z ní Satchmo střílí nebo ne. Až při třetí cestě zpátky naservíroval vyplašené Kačce jako omluvu, že si z ní udělal dobrej den, ještě jednu limču navíc – no zkrátka sekáč!
Před přistáním se nad St.Louis strhla slušná bouřka.. Pozorovat blesky seshora, to je fakt něco! Trošku jsme se tím zdrželi, ale nakonec jsme se s vítajícími Amíky na letišti v pořádku našli.
Tam jsme už ve spolupráci s naším hlavním hostitelem Michaelem Šustem reklamovali postrádané nástroje a doufáme, že přiletí už zítra, protože nás čekají první dva koncerty.
Náš pan domácí, asi padesátiletý Američan s krásným jménem Michael Pospíšil, nás ještě vzal na večeři, a když vytáhl s kapsy smartphone, zahlásil Matěj Holaň: Jé, ty máš smartfouna! U nás starý lidi smartfouny nemají! A při pohledu na zaplněnou osmiproudovku zahlásil znovu Matěj: To je hrozný, tady mají v každým směru 4 pruhy a u nás je kolikrát jeden pruh pro oba směry!!!
Kluci si večer ještě vymručeli heslo na wi-fi a vesele si užívají internet. Mně padá hlava, jdu si nechat zdát o statečných harmonikách, které se teď možná osiřelé opalují někde na Floridě.
Pátek 3.10.2014
Sraz na základně a vybalování nástrojů * Oprava nástrojů * Příjezd ztracených nástrojů * Mohutně zkoušíme * Dva koncerty v hyperluxusních domovech pro seniory
..a spali a spali, ale moc toho nenaspali, po sedmé už paní domácí začala štrachat v kuchyni a různě i jinak povykovat. Rychle se prostřídat v koupelně a hurá na snídani – sladké se sladkým a zapít džusem... inu, na zítra jsme si se slušností sobě vlastní poručili nějaký sýr a salám, tak uvidíme.
Cesta autem sluncem zalitým ránem byla o moc příjemnější. Na základně se na devátou sešlo celé Safari a ze všeho nejdřív jsme spočítali šrámy našim osiřelým harmonikám. Trochu potlučené byly – sem tam nějaký zapadlý bas anebo zadrhlé rejstříky, ale šroubováček se zahnutým kusem drátu se ukázal jako drahocenné nářadí a po chvilce byly všechny nástroje zase ve slušné kondici. Zanedlouho dokonce dorazily i oplakávané harmoniky! Po minulých zkušenostech s aerolinkami bych řekl, že jsme byli svědky události, hraničící se zázrakem!
Celé dopoledne jsme měli čistě pro sebe, tak jsme si hlavně oťukali vypůjčené nástroje a trochu si zahráli. A pak už nastal klasický střezinský americký režim: Vše sbalit, naložit až po střechu do dodávek včetně celého Safari a odjezd na první štaci. Na oběd už nás čekali v luxusním domově pro seniory Woodmills, kde jsme pak odehráli své první americké vystoupení. Nedá se říct nic jiného, než že bylo výborné. Jeviště se trošku podobalo našemu známému Divadlu Jesličky, přijetí od diváctva bylo víc než přívětivé, Michael perfektně moderoval a svým znělým barytonem si s námi střihl Ol´ Man River, hrálo se zkrátka velmi dobře.
Několik členů Safari prohlásilo, že na tomto místě hodlá strávit své stáří. - To ještě nic nebylo, milánkové, povídá Michael – ten důchoďák, co hrajem večer, to budete teprve čubrnět. A jak řekl, tak se i stalo. One McKnight Place Gatesworth, to byl takový lepší hotel Ritz, až skoro zámek. Tady taky někteří Safaristé stráví své stáří. I tady se hrálo výborně a přes všudypřítomná křesla a koberce byly i lepší zvukové podmínky. Projevila se ale už únava a taky lehká otupělost po skvělé večeři, které se nám tam dostalo, takže se do koncertu vloudilo pár nepřesností. Michael však tohle vystoupení hodnotil výše, než to předchozí, a naše Vltava ho prý vzala za srdce. Stejně tak i diváky, kteří si nás po vystoupení různě odchytávali a dělili se s námi o své dojmy. Jeden vykládal, že bychom měli hrát víc té klasiky, protože ta byla výborná, a hned mu skákal do řeči jeho kamarád, že né, že víc jazzu tam mělo být! Každopádně nejvíc zatím spolehlivě zabírá polka-music, čili dechna. Bodejť by ne, když nám ti Pětatřicátníci a Škodovka tak pěkně šlapou! Cestou domů jsme se od Michaela dověděli, že ta jedna asi devadesátiletá paní, co si s námi pěkně povídala, byla manželka spoluzakladatele firmy Boeing. No nekecej!
Sobota 4.10.14
Dary rodině * Hora jídla ve White Castle * Lamborghini, Bentley, Rolls-Royce * Den plný odpočinku a her * Střílečka v kostele
Volný den – ráno jsme s klukama pomáhali našemu panu domácímu odmontovat starou televizi (úhlopříčka 55 palců) a namontovat novou (60 palců = 150 cm J). Trochu jsme si pochodili po emailech a konečně jsme našli tu správnou chvilku na předání darů domácím – sešla se moc zajímavá sbírka od cédéček přes trička a hrníčky až po oplatky, ale největší úspěch měla hlavně kompletní fanouškovská sada od Matěje – český reprezentační dres, kšiltovka, samolepky na tvář a taky ta nejúčinnější fanouškovská zbraň – africká trumpeta vuvuzela!
Když jsme zjistili, že je venku docela pěkně, a že by neškodila malá procházka, už byl pomalu čas zase na oběd. Byla naplánovaná návštěva White Castle, což je vlastně fastfood, vypadající zvenku jako bílý zámek. Pro mladší generaci je to prý kultovní místo, neboť se tam odehrává děj dost nekorektní bláznivé komedie Zahulíme, uvidíme (dospělým nepřístupno). Sešla se tam naše početná rodina s rodinou Péti a Aničky, celkem 15 lidí. Hamburgery tam neservírují po jednom exempláři, ale hned po celých kufrech, obsahující 30, slovy třicet kousků. Jeden hambáč je naštěstí jen o málo větší než disco sušenka, tak se jich dalo sníst pět, šest bez větší újmy na zdraví. K tomu hory hranolků, všemožných zálivek a nějaké to zobání typu půl kila strouhanky obsahující jeden cibulový kroužek, půl kila strouhanky obsahující rybí prstík nebo půl kila strouhanky obsahující sýrovou kuličku. Nápojové menu? Bezedný kelímek velikosti poctivého litru. Některým z nás se odcházelo dost těžko, a nebylo to ze sentimentálních, ale ze zcela fyzikálních až biochemických důvodů.
Letmá prohlídka luxusního autosalonu se značkami Maseratti, Bentley, Rolls-Royce a tak podobně. Vyhrálo ovšem Lamborghini za půl miliónu dolarů v brčálově zelené barvě Safari!
Demolition ball! Neuvěřitelnej mazec! Pouťová autíčka na elektriku, která do sebe narážejí, tady povýšili na hru podobnou basketbalu nebo hokeji – dva mančafty autíček proti sobě, šoféři mají v ruce jakousi pálku, do které se dá chytit plastový míček, a cílem je trefit s ním basketbalový koš, jenomže položený na bok, takže to vlastně spíš připomínalo kulatou hokejovou branku visící tři metry vysoko. To vše v autíčkách, které si místy jezdí dost nekontrolovaně, takže bylo plno karambolů, ztracených míčků a po první čtvrtině skóre 0:0. Po této opravě Postupně jsme se to ale začali učit a povedlo se dost pěkných kombinačních akcí, hlavně ovšem protihráčům. Martin si časem začal stěžovat, že mu autíčko moc nefrčí, a tak k němu o pauze přišel servisman, obrátil autíčko na bok – a hleďme ho – našli jsme tři ztracené míčky, které jeho auto zbaštilo a tím ho brzdilo. Po této opravě už žlutí na červené kombinačně vůbec neměli.
Po rychlé návštěvě zmrzlinového ráje jsme zamířili na základnu, kde jsme si navzájem sdělili bombastické zážitky ze dne s rodinami. Tak třeba Andrej s Milanem se dostali jak na baseballový stadion místních Cardinals, tak do hokejové arény St.Louis Blues, což je pro sportovního fanouška podobný zážitek jako pro věřícího návštěva u papeže na dvorku.
Na základně byla připravená bohatá večeře, potom česko-americká vědomostní soutěž, která po tuhém boji skončila těsným vítězstvím našich pod vedením kapitánky Terez Báčové! Víte například, co znamená zkratka POTUS nebo kolik medailí získali Češi na olympiádě v Soči, he? No vidíte, soutěžící to taky nevěděli. Odpovědi najdete na konci kapitoly. Odveta se konala formou laser game – v prostorách kostela zkrátka proběhla nefalšovaná střílečka s plastovými pistolemi a laserovou municí. Všichni si na hlavu nasadili blikající tykadla a dostali pistole se svítícími rozlišovači a dostali za úkol připravit soupeřův tým o všechny jeho životy. V pološeru tak po celé budově pobíhaly dvě skupiny střídavě šeptajících a vřeštících mimozemšťanů, vymýšlejících taktiku, jak soupeře zahnat do kouta a se slovy „You´re Loved!“ nemilosrdně odprásknout. Kdo přišel o všech 12 životů, tomu se tykadla rozhoukala a musel opustit bojiště. Amíci se nakonec ukázali vojensky o chlup zdatnější, ale drželi jsme se statečně!
Odpovědi: President Of The United States, osm.
Neděle 5.10.14
Nekončící hodokvas * Bleskový výstup a ještě zpaměti * Celebration * Koncert pro rodiny * První shopping * Venčení psů * Americké vesnice * Rodinná večeře a soukromý koncert
Ráno k snídani skvělá zapečená tortilla – paní domácí vyváří jak o posvícení… Cestu na základnu už jsme tentokrát zvládli sami, sice je to kolem 20 mil, ale cestou vlastně jen dvě odbočky, takže kampak na nás!
Na základně nás lehce překvapil Michaelův požadavek, abychom svou dopolední skladbu jako upoutávku na odpolední vystoupení odehráli zpaměti. To nás na chvilku kapku rozhodilo, ale vzápětí jsme se usnesli, že bychom mohli takhle zvládnout 7 statečných, a naštěstí taky že jo... Ale to už se rozběhlo Celebration neboli Oslava – něco na způsob naší mše, jenomže s moderní americkou folkovou muzikou a s rautem nakonec! Uprostřed programu jsme naběhli, bleskem odehráli ten kousek 7 statečných a zase zmizli. Ještě nikdy se nestalo, že by vystoupení Safari trvalo od uklizeného pódia k uklizenému pódiu míň než 5 minut. Dneska jo!
Po Oslavě následoval zmiňovaný oběd a náš opravdový koncert. Ven šel nádherný zvuk, vzadu to měla rytmika s odposlechy trošku těžší, ale znělo to celé dohromady báječně. Konečně jsme taky na tohle hraní vytáhli naše tradiční zelené Safari košile, takže jsme se cítili opravdu skvěle! Výborně vyšel třeba Čardáš ve stylu boogie-woogie, kde rytmika šlapala, jako kdyby se všichni narodili někde u Mississippi, Albert se vytáhl s parádním sólem na kytaru a Johanka u mikrofonu rozvlnila boky tak, až se kostel otřásal v základech! V publiku byly i skoro všechny naše rodiny, takže se fandilo ostošest, museli jsme i přidávat a na konci jsme schytali dokonce standing ovation. Krása!
Ani jsem si nestihl po vystoupení doposlechnout Terezčin postesk, že tady trávíme strašně málo volného času spolu dohromady a ve 3 si nás zase rozebraly rodiny. Shopping! Naštěstí jen decentní, protože jsme měli ještě od včerejška naplánovanou dlouhou procházku se psy. Při ní bylo celkem dost času pokecat si s Mikem, a tak jsme se třeba dověděli, jakým systémem tady funguje výstavba domů. Přijde zkrátka developerská firma, která koupí kusanec pozemku, postaví skrz něj silnici a pak jednotlivé parcely okolo ní rozprodává zájemcům. Ti si pak podle schválených plánů postaví bydlení a ještě jim zbyde kus lesa a louky. Přesto, že pozemek i dům jsou jejich, platí ještě nějaký odvod oné developerské firmě, která se z těchto peněz stará o silnici, zeleň a vše okolo. Vzniká tak vlastně jakási soukromá vesnice. Ta naše má asi 20 domů a 54 stálých obyvatel. Mike sám říkal, že tahle jejich „vesnice“ je postavená uprostřed ničeho, v přírodě asi hodinu cesty od centra St.Louis, a přesto ještě většina jejích obyvatel má další chaloupku na víkend třeba ještě o dalších 70 mil dál. Inu, Amerika.
Za barákem je strž, kde bývají k vidění jeleni a divocí krocani a v létě taky plno hadů, ale touhle dobou už by prý měli bejt zalezlí. Dobrá tedy, přesto tam radši zajdeme až někdy jindy…
Na chvilku jsem dostal na starost většího z obou pejsků jménem Little Bit (Drobeček). Na toho menšího už drobnější jméno nezbylo, a tak mu říkají Jack. Drobeček se mnou pěkně cvičil, oběhal kde co, a protože jsem měl pořád strach, abych ho tím obojkem nepřidusil, běhal jsem za ním jak vocásek, z čehož měli kluci bůhvíproč velikánskou švandu.
Po procházce nás čekala pěkná večeře s domácími. Na tu přijel i syn s manželkou. Při hovoru s ní jsem ocenil, jak krásně pomalu a zřetelně s námi mluví naši domácí, protože porozumět téhle holce, která si mluvila normálně rychle a na půl huby, zkrátka jak jí zobák narost, byla poměrně kovbojka…
Po večeři jsme ještě předvedli domácím malý koncert na akordeon a piano a je půl jedenácté a už jsme zalezlí v pelechu. Nezdálo se to, ale nakonec i tenhle den byl docela náročný.
Pondělí 6.10.14
ZOO * Safari grill * Žirafas * Hočoklit * Vypni mozek * Stylová restaurace * 140 majlí, jen to hvízdne * Bíba a ustřelený kecky
Poprvé skoro celý den spolu. Naskákali jsme do našich dvou vanů (dodávek) a vyrazili do ZOO, prý druhé největší ve Státech. Že bychom si z té ZOO sedli úplně na zadek, to zas ne – přeci jenom máme hned za bukem safari ve Dvoře Králové, které se nám zdá o dost povedenější. Všichni dostali mapu ZOO, přesvědčil jsem se, že všichni dokážou vyslovit místo srazu – North Entrance, kde budou ve 12:25, vyhlásil jsem rozchod a než jsem si stihl uvědomit, že některé jedince bych měl mít pod stálým dohledem, už byli Vojta s Matesem v prachu. Zmenšená dušička, která ve mně byla, se naštěstí po dvou hodinách vrátila do své normální velikosti, protože oba frajeři byli na místě srazu naprosto včas.
Hlavní skupina mezitím natrefila na stánek jménem Safari Grill, takže nezbytná fotečka, pak jsme hledali žirafy, patronky našeho CD, ale měly zrovna potvory pauzu. Zato se nám krásně předvedli goriláci a taky velké kočky, obzvlášť puma byla úchvatná. Sluníčko vesele pálilo, takže nejpříjemněji bylo v podmořském světě, kde jsme si užili pěknou chvilku s dovádějícími lachtany.
Zašli jsme i do bufíku, kde Slávek vyslovil na prodavačku cizokrajné zaklínadlo „hočoklit!“ Ani napodruhé se milá paní nechytla, až po chvilce se jí rozsvítilo a pravila: „Á, hát čáklet“, a podala Slávkovi kýženou horkou čokoládu. Načež se u stolku rozhořela debata o tom, jak nás ti naši učitelé mizerně učí anglickou výslovnost.
Na oběd jsme zaskočili na základnu, tedy – zaskočili – ono to zabralo půl hodiny tam a půl zase zpátky, ale pořád to přišlo levněji než dát si baštu někde v centru.
Odpoledne jsme strávili ve Science Centru – obdobě našich IQ parků. Velký úspěch měly hlavně letecké simulátory a pak také hra, kde si dva protivníci sedli ke stolu, nasadili si na hlavu takovou čelenku, která dokázala snímat elektrické impulsy z mozku a snažili se přinutit kuličku, zabudovanou v prosklené dráze, aby doputovala do soupeřovy branky. Vtip byl v tom, že vyhrával ten, kdo se dokázal nejvíc uvolnit a přinutit mozek k co nejmenší aktivitě. Šampionkou se stala Radka, která si buď blbě nasadila tu čelenku, anebo dokázala vypnout mozek tak kvalitně, že snímače zaznamenaly téměř nulovou aktivitu!
Stihli jsme na chvilku nastavit tváře poměrně ještě silnému sluníčku a chvátali na základnu. Naši nás potom vzali do stylové venkovské restaurace Cracked Barrels, kde nám obrovské porce výborného jídla servírovala ségra pana Cowleyho, šéfa Bodieho a Doylea ze seriálu Profesionálové – jinak to není možné, taková tam byla podoba. A pokud to nebyla jeho ségra, pak to musel být pan Cowley osobně. Tou dobou už jsme měli najeto za pondělí skoro 140 majlí, což je kolem 200 km, ale prakticky pořád je na tachometru 65 mph, což je někde kolem 100km/h, takže to pořád pěkně sviští.
V restauraci si Mike objednal meat loaf, a po chvilce servírka přiběhla s omluvou, že sorry, we are out of meat loaf. Would you like something else? Aneb – promiňte, karbanátky už nejsou, dáte si něco jiného? Spojení „out of meat loaf“ vlastně doslovně znamená „ven z karbenátku“. Když jsme Mikeovi tuhle slovní hříčku vysvětlili, rozjel se pak doma ještě následně hotový kolotoč vtipných a nelogických slovních spojení v obou jazycích jako například vzít nohy na ramena nebo jít někomu po krku. Co mě pobavilo nejvíc – to, čemu my říkáme „mít zlaté ruce“, tomu Američani řeknou „mít zelený palec“ – no tak jsou normální?
Že byla tahle debata dost náročná, to nemusím vykládat. Na závěr jsme se ještě pokoušeli vysvětlit některé přezdívky, které se v Safari vyskytují, ale ne vždycky to šlo úplně lehce. Libor však původ své přezdívky „Bíba“ nakonec dokázal objasnit dosti brilantně a společnými silami se nám podařilo Amíkům vysvětlit i překrásné spojení „mít ustřelený kecky“.
Úterý 7.10.14
More shopping * Sobotkariáni * Dodávkové dostihy * Ještě jeden domov pro seniory * Demolition vozejk * Voňavý den * Basket * Počítání šrámů * Do letadla s meči * Čau párty a tři kýble zmrzliny * Na rozloučenou lekce češtiny * Defilé dárečků * Pračková příšera * Tááákovejhle pavouk
Rýmička potvora nedala pokoj ani ráno, tak holt dnešek bude boj… Zdá se zdá, že volné místo v kufru bude za pár dní před odletem pěkně cenná komodita, protože nákupní apetýt a možnosti kreditních karet některých jedinců jsou podle všeho takřka bezedné! Nejpozoruhodnější příhodu v nákupním centru ve West County zaznamenal určitě prodejce sportovních suvenýrů. Když se ráno probouzel, určitě si byl nepomyslel, že dnes prodá 7 hokejových dresů St.Louis Blues s nápisem Sobotka na zádech. Tenhle jediný místní český player na konci minulé sezóny St.Louis opustil, takže makety jeho dresu byly výrazně zlevněné, což bylo pro většinu kluků ze Safari nepřekonatelné lákadlo. Smečka kluků pobíhajících s číslem 17 na zádech celé dopoledne po obchodech se semkla natolik, že v autě cestou na další koncert naplánovala založení nové hokejové sekty Sobotkariánů, uctívajících jediného boha Jardu Jágra, k němuž se bude modlit asi takto: Jardo náš, jenž jsi na pravém křídle, dejž, ať přihrávky naše hůl spoluhráče vždy najdou a střely naše ať přesné a prudké jsou. Neuveď nás v oslabení a ochraňuj nás od všech bodyčeků. Ať obrana naše pevná a tvrdá je, jakož i odhodlání naše, a dej, ať kombinační hra zvítězí nad tupou destrukcí. K tomu nám dopomáhej rozhodčí. Buly!
Nákupy se jako obvykle protáhly, takže na to potom Michael v první dodávce dost šlapal a nejednou nám na křižovatce pláchnul, takže byl pak ve druhé dodávce malinko adrenalínek, ale nakonec jsme se vždycky – většinou s pedálem až na podlaze – v pořádku našli.
Důchoďák… Konečně jeden, který připomínal normální český domov důchodců. Většina klientů přijela na koncert na vozíku, ale vydrželi krásně poslouchat celý koncert. Na konci si jeden starý pán zavolal Vojtu a povídá, že taky kdysi bubnoval a věnoval mu dva krásně staré činely! Je na nich nějaký málo čitelný podpis, ale tipoval bych, že bude patřit minimálně Art Blakeymu nebo Buddy Richovi!
Při koncertu jsem zažil takovou jednu nekorektní chvilku – během mávání najednou cítím, jakoby se kolem mě někdo snažil prosmýknout, tak ustoupím a vidím, jak projíždí vozík s prastarou paní, hledající místo na zaparkování. A v tu chvíli mi blesklo hlavou, že paní veze míček, hodlá prokličkovat mezi harmonikama, mrsknout ho do síťky někam Albertovi nad hlavu, a skórovat tak pro svůj tým dvěma body! Paní mi prostě vyvolala pár dní starou vzpomínku na mač s elektrickými autíčky, a představa důchodců, jak se řežou se svými vozíky při demolition ballu, mě rozveselila natolik, že jsem se málem… posmál.
Pánská minišatna po vystoupení voněla tak hrozně moc, že se dámy obávaly jen projít okolo ní. Přehlídka nejrůznějších pachů pokračovala i v autě, kde si většina lidí před koncertem nechala uložené civilní boty… Inu, zápřah, slunce, šestý den z domova…
Na základně už číhal Billy s připraveným míčem na basket. Kluci promptně postavili dvě mužstva, zaangažovali i pár holek, já jsem pronesl nutnou a trapnou kratší řeč, ať si někdo něco nezlomí, a už to jelo. Na střídačce přibýval jeden uřícený borec vedle druhého, Martin s Matějem Krečmerem se zdatně potili v právě zakoupených tričkách a nehrající hřmotně fandili. Výsledek? Mates si hnul s kolenem, Albert si při konkurenčním „frisbíčku“ namohl zápěstí a rýmička sedla zas na Kačku. Po mači nás domácí podarovali krásnými otvírači dopisů ve tvaru meče – budeme tak mít krásnou památku na základnu. Jen si tak říkáme, jak by se sbírečka mečů vyjímala v příručním zavazadle cestou do letadla…
Domácí rodiny na ten večer připravily společnou rozlučkovou večeři a po ní 3, slovy tři kbelíky zmrzliny, které jsme měli za úkol zdlabat. Jó, hejčkání, hejčkání, to nám úsměv zachrání – hejčkání, hejčkání je lék! S rodinou Theo Brookse jsem si bezvadně pokecal – oba manželé trpí na Prahu, několikrát už tam byli a opravdu fandí celému Czech Symphonic Projectu. Sympaťák Theo ze sebe snad nesundává český repredres a ovládá takové fráze jako Jak se maš? Doprý. Mám se dopše…a podobně. Jeho žena Heidi, původem Rakušanka, snad jako jediná dokázala nádherně rozdrnčet správné české rrrrrr, a po chvilce se jaksi taksi zadařilo i řřř. Nic mi tedy nebránilo, abych ji naučil SPRÁVNĚ vyslovovat heslo STŘEZINA – PROSTOR PRO RADOST!
Večer jsme doma museli paní Susan předvést všechny dárečky, co jsme nakoupili domů, a sešla se moc pěkná sbírečka. Hlavně paklík růžových podkolenek pro všechny oblíbené spolužačky skutečně nadchnul! Kdo je ten štědrý donchuán, to neprozradím, ale byl jsem dost překvapen!
Ještě na základně nám všem Michael říkal, že mu spousta rodin psalo, že jejich Češi, hlavně teda kluci, už ten pátý šestý den místy trošku zapáchají (ostatně toho jsme si během dne taky všimli), a tak že by nám nabídli vyprat aspoň ty nejhorší kousky z našich šatníků. Poprosili jsme tedy večer paní Susan, zda by nám taky vyprala. Tak jo, není problém, a ať to naházíme rovnou do pračky vedle obýváku. Ták jsme tam všichni hodili dvě tři trička z prvních dnů a poděkovali. Teda – nebyla to pračka, byla to obrovská skříň, ve které bych se mohl vyprat snad i já, kdyby na to přišlo. Jenže Susan za chvilku přilítla dolů, jestli je to prý skutečně všechno naše špinavé prádlo. Když už to bude zapínat, tak potřebuje pračku naplnit. Nebudu to natahovat – po delším přemlouvání jsme jí tam přihodili i chemický arzenál v podobě trenclí a ponožek. Největší legrace ovšem nastala, když nás Mike se smíchem všechny zavolal, ať se jdem podívat, jak jeho maličká žena pračku plní. Měla tam stupátko jak moje děcka doma k umyvadlu, a stojíc na něm v hlubokém předklonu strkala prádlo dovnitř, takže každým okamžikem hrozilo, že tam přepadne, a bude po paní domácí. Tím ovšem její večerní představení neskončilo. Seděli jsme dole v obýváku a vykládali si něco s Mikem, když se shora ozvalo vřeštění – spider, SPIDER! Majku, okamžitě přijď zabít toho obrovskýho pavouka, má nohy přes celou chodbu! Vyběhli jsme samozřejmě taky, protože jsme si nemohli nechat ujít ten cirkus, jak vážený pastor honí po podlaze pavoučího obra a paní domácí padá do mdlob. Z netvora se nakonec vyklubal jen klasický luční pavouk velikosti asi jednoho inche (2,5 cm) a po dramatickém průběhu krátkého zápasu nakonec pánu tvorstva podlehl.
Středa 8.10.14
Slzavé loučení * Mistrák v pingpongu * Kde jsou klíče? * Bleskem k oblouku * Kulturní šok z centra * Satchmo na parníku * Pohoda na silnicích * Salateeska * Koncert uprostřed polí * Gratulace od holčičky * Steve Hamrick * Táborák *
Jestli si někdo myslí, že pět dní je příliš krátká doba na to, aby vám někdo přirostl k srdci, tak to je pěkně na omylu. Nastal poslední ranní sraz a tudíž i loučení s našimi přechodnými rodinami. Od Safaristů jsem na jejich adresy slyšel tolik krásných slov, že se mi až trochu zdálo, že tady v Americe žijeme všichni na růžových obláčcích ovíváni vavřínovými ratolestmi. I na slzičky došlo, a to jak na americké, tak na české straně.
Díky aktivnímu využívání dvou pingpongových stolů na základně dosáhli někteří z kluků docela slušného cviku a Michael vyzval nejlepšího z nich – Martina - na malý zápas. Po vyrovnaném začátku šel Michael do trháku a nakonec Martina smetl 21:15. A protože se Michael za těch pár dní ukázal i jako velmi slušný basketbalista, tenista a fotbalista, mám podezření, že víc času tráví na hřištích než v práci! Kéž bych se taky občas dokázal utrhnout od muziky a chvilku si zasportoval!
Z obav, zda se naše vybavení včetně nástrojů vejde do dvou dodávek, nás vysvobodila Colleen, která přijela s třetím autem, do něhož jsme nasázeli kufry a spacáky. A už už to vypadalo na odjezd, když Michael znervózněl a začal se vyptávat, komu půjčil ty klíče od auta. Za chvilku jsme zpřevraceli všechna auta i základnu a začali podezírat roztržitější z nás, jestli ty klíče nezapomněli Michaelovi vrátit. Naštěstí Terezka jako správný stopař odhalila ztracené klíče v Michaelově kapse…
Čekala nás hodina a půl cesty do kempu, ale ještě jsme si vymručeli aspoň krátkou návštěvu u oblouku, symbolu a dominanty St.Louis. Bleskem jsme se tedy promotali do samotného centra města, které na nás zapůsobilo dost bezútěšným dojmem. Neudržované, místy vybydlené domy, úděsné silnice, všude zátarasy a desítky silničních dělníků, jinak skoro ani noha. V Čechách si centrum hýčkáme jako rodinné stříbro a prezentujeme je turistům, zatímco tady je skoro o strach do centra jít. Nebylo kde zaparkovat, tak to Michael zatnul přímo na břeh Mississippi, na místo s ukrutným sklonem svahu. To jsem zvědavej, jak tohle pak vycouvám… Gateway Arch, tedy ten slavný Oblouk, je monumentální 200m vysoká stavba ve tvaru (jak to říct jinak než - ) – ve tvaru poloviny loga McDonald´s. Symbolizuje začátek dobývání západního pobřeží Ameriky z počátku 19. století. Pod obloukem je obrovské travnaté prostranství, kde měl prezident Obama při svém prvním zvolení inaugurační projev. Sešlo se tady tenkrát údajně na milión jeho příznivců. My jsme ale na nějaké projevy neměli moc času, tak se pobíhalo a fotilo jak o závod – celek, skupinka, dvojičky, sólo… Slunce si to kouřilo na dobrých 85 Fahrenheitů, tak z nás ze všech za chvilku vydatně lilo.
Cestou zpátky po schodech se zahledím přes parníky na Mississippi do sousedního státu Illinois a vtom slyším z jednoho parníku známou melodii – What a Wonderful World. Než jsem se z té kouzelné chvilky stačil vzpamatovat, rozjel Satchmo další pecku – Ain´t Mibehavin´, a to už mě dorazilo. Stoje na břehu „řeky, po níž připlul jazz“, jak praví krásná kniha Lubomíra Dorůžky, poslouchaje písničky, které jsou doma všude po celém světě, potě se v krásném baboletním dni a naslouchaje štěbetání milovaného Safari si tak říkám, že svět není tak špatné místo pro žití, do řiti!
Ale to už jsme natankovali plnou a vyrazili přes Mississippi a přes tu nejzamotanější dálniční křižovatku na východ hluboko do státu Illinois k Lake Sallateeska. Silnice o chlup užší, ale taky o poznání volnější než v okolí St.Louis. Jen se člověk chvíli zapomene, a už je na tachometru hnedle 90 majlí… Tábor sestává z několika větších budov v divočině mezi lesy okolo malebného jezera s připravenými kánoemi, šlapadly a nekonečnou zásobou brčálových řas. Natahali jsme z okolí nějaké dříví na večerní táborák a vyrazili projet se po jezeře, pohrát si trochu fotbálek, zaházet si ragbyovou šiškou a hlavně honit po areálu telefonní signál.
Navečer jsme se oblékli do koncertního a vyrazili na koncert. Čekal nás skromný kostelík mezi farmami, do kterého žlutý školní bus svezl desítky dětí z širokého okolí. Jsou prý většinou z neúplných rodin, často na hranici chudoby, zkrátka děti, pro které je kostelní budova možná jediným dotekem a symbolem civilizace. Nejenže drtivá většina z nich nikdy neviděla akordeon, mnozí z nich dokonce prý podle slov jejich pastora ani nevěděli, co je to koncert a byli na takové akci úplně poprvé v životě. Možná i na dlouhou dobu naposledy. Byl jsem rád, že děcka ze Safari poznaly i tuhle smutnější tvář Ameriky. Vystoupení jako takové ale fungovalo výborně. Dvě české polky na závěr programu diváci odtleskali vestoje a ještě když jsme se klaněli, přišla za mnou asi šestiletá holčička z první řady, a se slovy, že to bylo fantastické, mi dlouze stiskla ruku.
Než jsem se stihl jaksepatří dojmout, už mě tahal za rukáv jeden z nejskvělejších lidí, které jsem v Americe potkal – pastor a hudební inspektor Steve Hamrick, u kterého jsme s Tomášem strávili skoro celou svoji první návštěvu v USA. Stal se tehdy před sedmi lety takovým naším turistickým průvodcem po amerických kulturních a jazykových zvyklostech. Seznámil nás taky se spoustou lidí, přes které pak Michael dojednával koncerty pro STO i Safari. Steve seděl v první řadě a já jsem celý koncert hleděl, abych neodflákl ani jedno dirigentské gesto, a aby ze sebe děcky vymáčkly to nejlepší, protože Steve muzice moc dobře rozumí a je prostě jednička. Jel kvůli nám tři hodiny ze Springfieldu, pak s námi poseděl u táboráku, kde svým hlubokým klidným hlasem a pečlivou výslovností každého přesvědčil, že ať se děje cokoli, tak s ním je člověk skutečně v bezpečí. Ráno s námi posnídal a jel zase tři hodiny zpátky do práce. Tak to je Steve…
Čtvrtek 9.10.14
Ranní zásek * Pečená bota * Ty vole brzdi…te! * Vidíme až do Ruska * Safari Green Stars * Zkouška nejhoršího orchestru na světě * Blues vs. Rangers * Ukaž vobčanku! * Veselo ve vlaku * Kouzla přepočtů * Málem sežrán
První věta, kterou jsem ten den v naší chlapecké ratejně slyšel, byla: Jestli jsem usnul na žvejkačce, tak se psychicky zhroutim! Mates… Po pečlivém prohmatání vlasů, trička a spacáku usoudil, že žvýkačku asi těsně před usnutím spolkl, což ho poněkud uklidnilo. Co ale rozhodilo mě: jedna moje kecka měla nějakou špínu na své gumové špičce, tak jsem ji chtěl setřít, ale bohužel se ukázalo, že to nejde, jelikož se nejednalo o špínu anobrž o spáleninu jakož i připečeninu kusu rezavého čehosi. Skvrna velikosti padesátníku nemohla vzniknout jindy a jinak než včera u táboráku, když jsem se neobratně na chvilku botou dotkl kovové obruby našeho táboráku. Ucítil jsem trošku pach spálené gumy, ale nějak mi nedošlo, že jde o moji botu… Proč o tom tak dlouze a zajímavě píšu – zmíněné boty mají krásně zelenou, tudíž Safari barvu, mám k nim proto hluboký citový vztah. Fňuk!
Cesta na oběd a koncert do St.Rose, vesnické školy, kde naše kamarádka Sheri učí hudebku, se odbývala za značného deště a i jinak nepěkného počasí. Tak jsme si tak následovali první dodávku a klábosili o všem možném, když v tom Matěj Krečmer zařval TY VOLE BRZDI… …te! Michaelovo auto totiž začalo zničehonic zprudka brzdit a na zmoklé silnici dokonce i lehce podklouzlo. Já jsem na to zareagoval s nepatrným zpožděním, ale i to už stačilo Matějovi k tomu, aby vypustil bezprostřední varovnou hlášku, kterou pak po dvou vteřinách ještě způsobně korigoval dodatečným „te“, neboť ještě stále udržujeme vykací způsob komunikace. Takže jsem stoje na brzdě zase dusil smích!
Matěj pak zaperlil ještě jednou, když jsme už asi půl hodiny projížděli naprosto plochou a nudnou krajinou s poli a sem tam farmami. Tady nebejt ty stromy, tak vidíme až do Ruska! Když jsem pak tuhle historku vykládal Amíkům, dostalo se mi odpovědi – to je houby, Kansas, to je něco! Tam jedeš, a kolem tebe furt NIC, jen placatá zem. No pěkně děkuju, a co lidi poňouká usídlit se zrovna tady? Jak jsem vděčný za Čechy krásné, Čechy mé a za každý kopeček, co je u nás k vidění!
Sheriina škola je jediné místo, kde se vystupovalo pokaždé během mých čtyřech návštěv. Jedinečné publikum vecpané do velké školní tělocvičny nás přivítalo jako rockové hvězdy. Projevila se Sheriina dlouhodobá masáž žactva naším Safari cédéčkem: každá skladba, kterou děti znaly z našeho CD, byla odměněna bouřlivým jekotem. Hodně jsme přizpůsobili program školnímu publiku a vyplatilo se. Největší aplaus měl Matěj Krečmer se svým naprosto neuvěřitelným a mimozemšťanským sólem na basu. Před koncertem jsme ještě stihli vymyslet překvápko a poděkování pro Sheri, která nám pro Safari zajistila ještě i zítřejší koncert: písničku Lindá á Lindá á Lindá jsme překřtili na „Sheri, oh Sheri, my Sheri“ a vyrobili jsme parafrázi na text „Lindo, ty moje holka upatlaná, řekni mi, proč tvá pusa není aspoň jednou slaná?“ Jsem na ten překlad skutečně pyšný – podívejte:
Sheri, my sweetest Sheri, with a messy smile,
Could your lips be a little salty at least for a while?
A protože jsme do zpívání zamontovali i publikum, bylo o úspěch postaráno! Museli jsme zase přidávat, a moc rádi.
Po vystoupení odjeli všichni na Sallateesku, já jsem ale zůstal ještě v St.Rose podívat se na dvě hodiny hudby. Tou první byla zkouška orchestru, složených ze žáků 5. a 6. tříd. Už jsem měl tu čest dříve, ale dnešní výkon předčil moje nejhorší očekávání – děti hrály sice s obrovským nadšením, ale tak straaašně falešně! Abych si s dětmi ještě více vylepšil vztah, vybalil jsem svou modrou melodicu a přisedl ke klarinetům, že si s nimi zahraju. Jenomže jsem se vůbec nechytal – jednak si orchestr jel vlastní tempo bez ohledu na paní dirigentku a jednak to celé dohromady byla taková vřava, že jsem neslyšel ani ty kolegy u pultu, čili jsem se jich nemohl chytit. Trága!
Zajeli jsme pak na skok k Sheriiným rodičům, kde jsem zahrál pár písniček na piano a moc pěkně si s nimi popovídal o slangu v Americe i v Čechách. Ale to už se mi nervozitou začaly rolovat ponožky, protože se schylovalo k obrovské ráně – Sheri totiž moc dobře ví, jak poctivě sleduju hokej, a jak jsem při každé návštěvě St.Louis litoval, že nezbyl čas na návštěvu aspoň jednoho zápasu NHL, a tentokrát to nějak zakouzlila a sehnala lístky pro nás dva a pro svého manžela na ZAHAJOVACÍ ZÁPAS SEZÓNY 2014/15 ST.LOUIS VS. NEW YORK RANGERS!!! Už při vstupu na stadion jsem se klepal nadšením. Potom, když jsme našli náš sektor a vstoupili přímo do arény, se o mě pokoušel infarkt. Aréna pro 20 000 lidí se strmými stěnami a všudypřítomnou modrou barvou je zkrátka překrásná. Naše O2 Aréna taky dobrý, ale Amerika je prostě Amerika!
Ještě honem pro baštu, než začne samotný zápas. Chtěl jsem Jima a Sheri pozvat, ale při pohledu na ceník jsem si to rychle rozmyslel. Nejlevnější kombinace – cheeseburger a pivko – mě přišla na 16 babek, tedy hódně přes tři kila. A to jsem ještě hospodskýmu musel ukázat pas! To se mi teda nestalo snad už dvacet let, tak mi to zvedlo náladu – nebyl si přece jistý, jestli mi už vůbec bylo 18. Pak mi došlo, že v Americe je člověk dospělý až v 21, ale i tak to nebyl špatný pocit. Ráno mě vrátili nohama na zem naši kluci, když mi objasnili, že v USA musí při koupi alkoholu ze zákona ukázat nějaký doklad každý, kdo vypadá pod 40…
A jde se na to. Představování realizačního týmu, hráčů, bývalých hráčů i jiných důležitých figur místního hokeje, připomenutí dávných úspěchů a výsledků poslední sezóny, to byla obrovská show. Z informační kostky nad ledem se skoro kouřilo a hladina hluku v aréně dosahovala nadoblačných výšin. Po asi 25minutové vyšperkované parádě na led v tichosti nastoupila i zahajovací pětice soupeřů z New Yorku a rozhodčí to všechno odstartoval. Rangers nás s přehledem přehrávali a za pár minut jsme tam měli prvního fíka. Po deseti minutách na střely 1-7. Naši se ukazují teda jako dost saláti, ale 19000 fans nebučí, nepíská, nenadává, jen mocně fandí. Krása. Pak se skoro dvě třetiny nic nedělo, a ze sportovního pohledu se mi zdálo, že je skoro jedno, jestli se dole prohání Oshie, Pietrangelo, Tarasenko, Zuccharello, Nash, Kreider a Paul Stastny, nebo borci z Vítkovic a Komety Brno. Domácí postupně vyrovnali obraz hry a ve 3. třetině začaly padat i góly. Po srovnání na 1-1 přišel kontr od hostů a opětovné srovnání na 2-2 po krásné kombinaci Paula Stastnyho a Vladimira Tarasenka. Naději na prodloužení zápasu nám sebral necelé dvě minuty před koncem Rick Nash a hosté tak nakonec podle očekávání zvítězili 2-3.
Část cesty k autu jsme museli ujet vláčkem přes Mississippi. Byl plný fanoušků Blues, a snad nikdo tam z prohry nesmutnil – bylo veselo, dělaly se fórky a probíral se příští soupeř. Fanoušci zkrátka měli radost, že své hvězdy po letní pauze zase viděli a výsledek zápasu podle všeho nebyl až tak důležitý.
Stewardovi mě nakonec vzali spát k sobě domů, takže Safari „muselo“ přečkat noc beze mě. Cestou jsem sledoval údaje na palubním počítači. Už jsem se párkrát pokoušel propočítávat, kolik ty jejich auta vlastně žerou, a na kolik přijde ujetý kilometr. Souběžný přepočet mílí na kilometry, galonů na litry a dolarů na koruny se při troše klidu a soustředění dá zvládnout, ale tohle auto mě přinutilo kapitulovat. Počítač pořád ukazoval záhadné údaje v rozmezí asi 12 – 99,9. Tipoval jsem, že to bude aktuální spotřeba litrů na 100 (vlastně galonů na 100 mil). Po chvilce jsem si všiml v rohu písmenek mpg (miles per galon), což značí, že i tenhle údaj mají Amíci jinak – nepočítají, kolik paliva spálí na určitou vzdálenost, ale jakou vzdálenost ujedou na jeden galon. Napadá mě, že bych to všechno pro lepší představu hodil do nějakého vzorečku, ale asi to vzdám.
A to už jsme brzdili u garáže. Ještě zabrán do matematických úvah vylézám z auta, a v tom infarkt číslo dvě: ze tmy se na mě vyřítil velký černý pes a hodlal mě sežrat, jinak si jeho krvelačné počínání nedokážu vysvětlit. Se psy většinou problém nemám a oni se mnou taky ne, ale tenhle dacan na mě příšerně hulákal i po důrazném domlouvání od své paní. Uf! Zralej na postel, a nevadí, že je růžová!
Pátek 10.10.14
Uplakané ráno a balení * Zážitky z večera * Plejtvák obrovský * Brzký odjezd a další shopping * Wifi světu vládne * Albertova hra na schovku * Bowling centrum nebo kostel? * Mozkové jablko * Překrásný sál a nejlepší publikum * Vyražený dech * Tobogán
Ráno jsme ještě znovu zajeli do St.Rose na kousek nějaké školní slavnosti, a pak už mě Jim naložil a odvezl zpátky na Sallateesku. Cestou jsem si nechal podrobně vysvětlit pravidla baseballu, a tak nám hodinová štreka vydatným deštěm pěkně utekla.
Safari jsem zastihl v režimu přechodného polospánku, a protože nebyl spěch, nechal jsem si převyprávět včerejší odpoledne. Děcka stihly volejbal, bazén a ještě večerní krátký film a následnou debatu s Michaelem na téma víra a nevíra. Debatě vládl Albert, který by podle Andreje i dalších mohl díky svým pregnantním formulacím z fleku jít moderovat třeba Otázky Václava Moravce.
Před obědem jsme dostali za úkol komplet všechno sbalit a připravit na odjezd z campu. Od vedlejší postele se ozývalo hekání, a tak se ptám Matese, co dělá. Pokouším se zapnout plejtváka! – Jakýho plejtváka? – Já tak říkám svýmu báglu, protože je obrovskej! Dopadlo to dobře, plejtvák obrovský i ostatní kufry se v pořádku naložily do auta, vysmejčili jsme naši chajdu a odfrčeli směrem na městečko Highland.
Při krátké zastávce na shopping se příslušné obchodní centrum na chvilku proměnilo – zvláště zásluhou mladších kluků – na internetovou kavárnu. Wifina jela na plný výkon – evidentně se projevil absťák ze Sallateesky, kde byl signál skutečně žalostný. Poklid rozčeřil Albert, který nějak nemohl najít svou hnědou tašku. Nakonec se našla zapomenutá v autě.
V městečku Highland jsme přijeli k jakési restauraci, možná to mohlo být bowling centrum. Ale Michael nakázal vystupovat! Jsme tady! Přízemní placatá budova se nakonec skutečně ukázala jako Mosaic church, místo našeho dnešního vystoupení. Ještě před rokem to prý bývala tréninková hala pro fotbalisty, teď je to kostel. Holt Amerika. Za kostelem jsme uviděli pod stromem popadané tenisáky. Mohly to být i grepy nebo malá pomela. Zkrátka – nedalo mi to a musel jsem se jít podívat blíž. Pod stromem ležely desítky plodů, které jsem v životě neviděl. Barva tenisáku, velikost grepu a povrch ze všeho nejvíc připomínal drobné mozkové závity. Prý hedge ball…čertví, jak se to řekne česky.
Vevnitř nás čekalo další překvapení. Rozlehlý sál s nádherným pódiem a s živými bicími. Zdejší pastor je prý vynikající muzikant, a tak si na hudební věci potrpí. Vyrobil nám krásný zvuk, jen byla trošku škoda, že bylo špatné piano. Byla to vlastně jen MIDI klávesnice propojená přes počítač do beden. Technicky se na to hrálo hůř než na keyboard a ještě ke všemu se zvuk ozýval se zpožděním. Zlatej Petrof! Museli jsme proto vynechat těžší pianové věci. Přes tenhle malý handicap to ale byl zatím nejlepší koncert. Diváctvo soustředěné a vnímavé, Kačce bylo trochu líp, tak jsme mohli dát i některé její sólovky, a Michael při moderování opět perlil. Dostali jsme tentokrát prostor skoro hodinu a půl, tak se na pult dostaly i méně hrané věci.
Po povinném přídavku za mnou přišel Michael a vedl s sebou starší drobnou paní – podívej, tahle paní, to je prezidentka amerických akordeonistů a chtěla by se s tebou vyfotit. Když jsem popadl dech, dozvěděl jsem se od paní Amy Jo Sawyer, že se jí naše vystoupení moc líbilo a chtěla by nás pozvat na velký festival akordeonových orchestrů, který se bude konat příští rok v Chicagu. Bohužel to nebude v našem oblíbeném říjnu, ale v červenci, což je krajně nepěkný termín. Tak uvidíme. Ještě jsme si popovídali trochu o aranžování a také o tom, že tak trochu skládá a některé její skladby má na svém posledním CD fenomenální akordeonista Frank Morocco, jeden z nejlepších světových jazzmanů… Já už se radši vůbec ničemu nedivím.
Zbytek dne jsem díky tomuhle setkání byl schopen vnímat už jen tak napůl. Albert zase nemohl najít hnědou tašku a nakonec ji zase našel. Dámskou část orchestru nám ukradla jedna rodina s obrovským domem a snad ještě větším bazénem s úplně největším tobogánem, kde se holky prý bezvadně vyřádily. Kluky si rozebralo na noc vícero rodin, a víc už o pátku nevím. Vlastně jo – máme rekord, prodalo se 26 CD!
Sobota 11.10.14
Dalekou rovinou * Větrné elektrárny * Chicago * Bolení za krkem * Kultovní fan shop * NBC centre * Sedm pater parkoviště * Pumpkin latté * Drobné nad zlato * Hotel a nejvtipnější postele * Sprcha!!! * Klidný večer v LaQuinta
Chystám si zadek na 500 mil za volantem do Chicaga. Kousek za St. Louis mě rozhodila cedule CHICAGO 289. Ehm, tak ono to nebude tak horký – nebude to 500 mil, ale jen 500 kilometrů, tak to nebudu moct až tak machrovat…
Krajina až na lesy větrných elektráren fakt nebyla skoro celou cestu o ničem, a tak jsme v našem pártyvanu probírali všechna možná témata včetně historie jazzu, nemožných spolužáků, kapacitě močových měchýřů a tak, a bylo nám dobře.
Po pěti hodinách se v dálce začaly rýsovat magické vrcholky mrakodrapů, ale ještě další hodinu nám zabralo dostat se jim na dosah. Projížďka centrem Chicaga je magická, málem jsme si ukroutili krky. Ve srovnání s vybydleným a smutným centrem St. Louis je Chicago nádherné. Symbol úspěchu a luxusu. Jeden mrakodrap vedle druhého, a jeden větší fešák než druhý. Ulice přeplněné lidmi a troubícími auty. Na moji poznámku, že mi ten mumraj tady připomíná Prahu, jen je všechno desetkrát větší, Michael trefně odvětil, že Chicago je jako Praha, živená steroidy…Nechali jsme auta malý kousek od Hitchock Tower, druhé nejvyšší budovy ve městě, a dali si procházku po nejžhavější tepně města, Magnificent Line. Tady to všechno je – tady se proháněli po silnicích nejobávanější mafiáni světa, tady vystupovala muzikálová Roxie Hart s Velmou Kelly, tady starostoval Kladeňák Antonín Čermák, tady místní hokejisté loni slavili zisk Stanley Cupu.
Nevěděli jsme, kam koukat dřív a kam výš. Nádherné prosklené budovy, které se vám nevejdou do foťáku, v dálce probleskující jezero Michigan, cedule s kouzelnými jmény ulic – mimochodem, narazil jsem na ulici jménem Lake Shore Drive a ne a ne přijít na to, odkud to jméno znám. Až po pár hodinách mi s pomocí strejdy Googla došlo, že se tak jmenují dvě různé písničky, jedna jazzová a jedna rocková. Tak tady to všechno je! A tamhle je fan shop hokejového týmu Chicago Blackhawks, čili další nálet sobotkariánů, ale ouha – mikina s tradičním indiánem za 575 dolarů je trošku jiná dimenze… Nedá mi to a povoluju děckám rozchod. Ve skupinkách minimálně po dvou, holky po třech. Ujistil jsem se, že všichni vědí směr a místo srazu. O tom, že se všichni s přehledem domluví anglicky, vím už dávno, ale stejně mám hodinu a půl mrazení v zádech.
Cestou míjíme centrálu televize NBC, taky kobaltovou budovu jakési uhelné společnosti, podivíme se u mrakodrapu, jehož prvních sedm pater zabírají parkující auta, a teprve osmé patro je tedy vlastně sklep, áchneme si u spanilé Trump Tower a už se nám to pěkně stmívá a celé panorámátko se začíná rozsvěcovat. Iloně už svítí kontrolka nedostatku kofeinu, tak zakotvíme na chvilku u Starbucks a dáme si něco teplého do bříška. Dám na Michaelovo doporučení, dám si lattéčko s pikantní dýňovou příchutí, tedy Pumpkin Spicy Latté. Pak toho podvakrát trpce zalituju, poněvadž Michael zapomněl dodat, že tato pochoutka má zajímavý vedlejší účinek – dokonale pročistí trávicí systém.
Povečeřeli jsme přímo pod Hitchcock Tower a vydali se na hodinovou pouť do hotelu. Po cestě jsme potkali několik mýtných bran, které většinou nebraly papírové, nýbrž jen kovové peníze. Šátrání po všech možných pěti- a deseticentových mincích ve tmě, před sebou červené světlo a zavřenou závoru, za sebou ve frontě nervózní řidiče – nic pěkného tedy.
Hotel LaQuinta v Schaumburgu na předměstí patří k těm levnějším, i když relativně ještě pěkným. Napáskovali jsme se do dvojic až čtveřic a uhnízdili se do pokojů. Měli tam velice zajímavý rozměr postelí – řeklo by se asi tak 1,5x normální postel, takže pro jednoho až zbytečně moc místa. Jenže každá ta postel byla myšlena jako manželská, takže trojice a čtveřice měly před sebou tulivou noc. Obzvláště jedna nejmenovaná pánská dvojice se prý ráno probrala v téměř manželském objetí. Na mě vyšel pokoj jen s Liborem, tak jsme měli jak největší lordi postel každý sám pro sebe.
Sprcha po dni stráveném za volantem a na splašené prohlídce Chicaga byla vyloženým balzámem pro tělo i duši. Ještě letmo prolétnout TV kanály a na chvíli se pokusit získat pochopení pro univerzitní americký fotbal, bohužel bez úspěchu… Z vedlejších pokojů se ozývá ještě trochu ruch, ale žádná velká párty na oslavu posledního amerického večera pohromadě se nekoná.
Neděle 12.10.14
Unplugged koncert v předsálí * Jako profíci * Aldis bledne závistí * Virtuální kázání v kůži a s řetězy * Vojsko boha Morfea * Muzikál vs. Mafie * Panorama a ukradený dech * Souvenir shop podle mého gusta * Lavička s výhledem * Pártyvan * Dojezd na výpary * Poslední večeře
V Hradci je to kamkoli 15 minut pěšky, v Chicagu kamkoli 60 minut autem. Čekalo nás krátké vystoupení v obrovské budově samotné centrály Harvest Bible Chapel. Měli jsme odehrát jen půl hodinky ve foyer, navíc bez mikrofonů. Naštěstí jsme před odjezdem do Ameriky dostali do kondice poměrně dost instrumentálek, takže nebyl vůbec problém. Klávesačky se vzorně sestersky podělily o jediný keyboard, skladby svištěly jedna za druhou a já jsem mával po paměti, protože jsem si noty zapomněl v kufru v autě a z lenosti se mi tam už nechtělo. Moje zaváhání v Bernsteinově Americe, kdy jsem zapomněl na repetici a ukázal prudce nástup další části dřív, než jsem měl, Safari velkoryse ignorovalo a nenechalo se vůbec rozhodit. Jsou to profíci! Profesionalitu děcka prokázaly i při bleskovém balení nástrojů. Cítím hrdost!
Po vystoupení jsme usedli na nedělní worship do jakéhosi kongresového centra ze všeho nejvíc připomínajícího dva Aldisy vedle sebe. Počet míst k sezení: 2210. Počet kamer: 3. Počet velkoplošných obrazovek: 2. Počet kapel na jevišti: 1. Počet přítomných kazatelů: 0. Vážně! Oslava v centrále celé církve se odbývala bez přítomnosti pastora. Ten kázal v jiné budově v Chicagu a jeho představení bylo online přenášeno do dalších čtyř sálů a taky na dvě velkoplošné obrazovky do našeho sálu. Holohlavý maník s šedou bradkou se v kožené bundě skoro hodinu producíroval po jevišti, dokonce používal rekvizity typu chrastící řetěz, a podle reakcí publika mluvil dobře a zajímavě. To bohužel nemůžu sám na sto procent potvrdit, protože můj mozek zaregistroval chvilku klidu, okamžitě se přepnul do offline režimu a chytal jen ty vyloženě snadné anglické výrazy. Při letmém rozhledu po sále jsem se přesvědčil, že zbytek Safari to pojal naprosto stejně a naše řada velmi intenzivně připomínala blanické vojsko anebo možná spíš – když už se nacházíme ve svatyni - družinu boha spánku Morfea. Ještě že nikdo nahlas nechrápe, to by byla mezinárodní ostuda! Oživení přinesla posunková informace od Matěje, že Hradec vede 1-0 nad Zlínem. Jo!
Odpoledne jsme vyrazili do centra obhlédnout to, co jsme včera při soumraku už nestihli. Tentokrát jsme se k centru blížili z jiné strany a mrakodrapové panorama bylo neskutečně fotogenické. V samotném centru jsem mi při stání na červenou klouzal očima z jednoho baráku na druhý a představoval si, v kterém z nich asi muzikálová Roxie Hart zastřelila svého milence Freda Caselyho a jestli náhodou nejedeme kolem proslulé věznice Cook County, kde pak sdílela celu s Velmou Kelly… A do toho se kluci bavili na podobnou notu, jenomže nehledali muzikálová zákoutí anobrž scény z legendární počítačové hry Mafie, která se odehrává taky tady.
Dorazili jsme přímo na břeh jezera Michigan do Navy Pier, jakéhosi přístavního zábavního parku s výstavními sály, ruským kolem, množstvím obchůdků a hlavně dechberoucím panoramatem všech těch chicagských obrů. Slavnostně slibuju, že až dorazím domů, zbrouzdám internetové obchody, někde tam splaším obrovskou fotku centra Chicaga s výhledem na všechny tyhle fešáky a pověsím si ji do kanceláře místo okoukané mapy České republiky. Nejsem extra fanda architektury, ale tady jsem prosím ohromen a zamilován a vůbec. Přestože už mám dárky domů pořešené, jen tak z povinnosti zabrousím do obchůdku se suvenýry a zapláču. Trička, hrnečky, knížky, čapky, mikiny a vůbec všechno, na co si vzpomenete. Polovina věcí je s jazzovými motivy a všechno je to krásné a vkusné, zkrátka k sežrání. Kombinace představy tenčící se peněženky a bobtnajícího kufru mě držela setsakra na uzdě, ale několika kouskům jsem přece jen neodolal.
Do srazu zbývá půlhodinka, a protože už se zase cítím řádně ucaptaný, uvítám volnou lavičku v blízkém parčíku. Tak si tak sedím, očima hltám mrakodrapy zčásti zakryté větvemi listnáčů, pozoruju poskakující ptáčata a korzující rodinky s kočárky a říkám si, že v důchodu bych si sem mohl vždycky na víkend zaletět nasypat těm ptáčkům drobky.
Pártyvan! Jeden z nejtypičtějších znaků celého zájezdu. Na Andrejův povel se všichni v autě začnou synchronně houpat ze strany na stranu, rozhoupou tím celé auto a všichni vevnitř se ohromně bavíme. Nejvíc ovšem pohledem na okolní chodce a řidiče, kteří nechápou, z jakého důvodu se ta bílá dodávka chystá překotit na bok. Největší zábava je to na semaforech! Tak tohle mi bude chybět :-D.
Pomalu nám docházela šťáva, a jelikož jsme cestou na poslední ubytování mírně zakufrovali, rafička stavu paliva zalezla kamsi hluboko pod písmeno E (empty = prázdný). V poslední chvíli se objevila pumpa, takže jsme kobyly přece jen napojili. Ale byly to nervy!
Holky se rozdělily na noc do tří rodin a my hoši, co spolu chodíme, jsme dostali k dispozici celé sklepní patro krásného domu, jehož majitel byl zrovna někde na cestách. Nechal nám tam plnou ledničku jídla i heslo na wifi! Rozdělali jsme velký jídelní stůl a sesedli se k poslední večeři v Americe. A hádejte, kolik nás kolem toho stolu bylo… Taky 13, jak na tom slavném obraze s apoštoly! Podařilo se nám zapnout televizi a propojit ji s počítačem, a protože měl jeden z našich sobotkariánů při sobě dokumentární film o vítězství našich hokejistů na olympiádě v Naganu, celý tenhle opojný pořad jsme shlédli. Jenom Albert, který hokeji moc nehoví, si zalezl do spacáku a klimbal se sluchátky na uších. A když s ním jeden ze sobotkariánů zatřásl, pronesl výhružně: To jseš normálně kacíř, že mě budíš, zrovna když poslouchám Hendrixe!
Pondělí 13.10.14
Malej a velkej hakys * Sbírka otázek * V nejlepším se má přestat * Nervóza při balení * Školní oběd a dárky * Poslední míle * Loučení nanečisto * Tradiční zmatky na letišti * Vypnutá hlava
Dalším prvkem, který pro mě zůstane nafurt spojený se Safari v Americe, je hakys. Parta kluků v kroužku a mezi nimi poletuje míček velikosti tenisáku anebo v lepším případě klasický fotbalový míč. Cílem je udržet míč co nejdéle ve vzduchu. Hakys (zkrácenina oficiálního názvu tohoto sportu jménem hackey sack neboli hakysak) se provozoval všude a v každé volné chvilce - při čekání na odjezd, při zastávce na pumpě, snad i ve frontě na oběd, a kdyby to šlo, tak i v uličce letadla. Cvik dělá mistry, a pokud bychom na utkání v hakysu vyzvali zástupce STÓčka nebo Kytarového orchestru, sázím jednoznačně na borce ze Safari!
Dnes jsem asi vstal z postele levou nohou – od rána mě bolela hlava a zřejmě spolu s nervozitou z blížícího se odjezdu způsobila, že jsem asi byl trochu protivnej a nerudnej, zkrátka v horší formě než obvykle. Vytáčela mě každá jen trochu zbytečná nebo nesmyslná otázka, a že jich dneska bylo! Abych si ulevil, sesumíroval jsem si pro sebe defilé otázek, které v Americe na mou adresu padly, a na které jako vedoucí zájezdu prostě musíte znát odpověď. Například: Jaký je tady heslo na wifi? Kde jsou záchody? Kam mám dát lžičku? Kam se můžu píchnout? Co bude k obědu? Jsou v tom oříšky? Kde je tady pošta? Kolik stojí známka do Čech? Kam mám dát zbytky? Kam si mám sednout? Jak dlouho bude ještě povídat? Budou tam bicí? Jaký tam mají piano? Kde tady mají nutelu? To je jenom jedna nutela na celej stůl? Platí se za parkování na letišti v Chicagu? Projde mi kontrolou jabko?
Poprvé mě dnes napadlo, že délka zájezdu je úplně tak akorát a v nejlepším se má přestat.
V megaauditoriu, kde jsme včera ráno klimbali, jsme dnes měli odehrát naši derniéru pro místní školu. 800 dětí se v dvoutisícovém hledišti skoro ztrácelo. Mladík, co měl na starosti obsluhu mixpultu, se ukázal jako neskutečný profík a vyrobil nám zvuk, až srdce plesalo. Dokonce nám naše vystoupení natáčel, tak doufám, že z toho bude pěkná nahrávka.
Trošku mě mrzelo, že děcka si strašně rychle zvykly na výborné koncertní podmínky, které byly na většině našich vystoupení, a tak jim tenhle poslední nejluxusnější koncert nepřipadal nijak zvláštní. Podotýkám, že Safari nikdy nehrálo pro víc lidí a ve větším sále než dnes. Soustředěnost byla slabší a také přibývalo rozmrzelých reakcí jako: Musíme hrát tohle i dneska? Proč nehrajem radši támhleto? A tak jsem si dnes podruhé řekl, že v nejlepším se má přestat. Koncert byl ale i tak na slušné úrovni a Michael dokonce v průvodním slově vymyslel i nějaké soutěže pro děti, takže ty nejúspěšnější si odnesly naše CD jako cenu a památku na dnešní den.
Po koncertě nás čekala snad ještě důležitější činnost – zabalit pečlivě nástroje a taky rozložit váhu nejtěžších kufrů do těch méně naložených, aby žádné zavazadlo na letišti nepřešvihlo limit 23 kg. Byla trochu tahanice o bublinkovou fólii a o řemeny, v nervózní atmosféře málem došlo i na slzičky, a tak jsem si dnes potřetí pomyslel, že je dobře, že už je konec, a že v několika dalších dnech navíc by se mohla rozbujet ponorková nemoc.
Ale aby to zas nevypadalo, že jsme se měli plné zuby – to vůbec ne. Šlo jen o nepodstatné drobnosti a bandu, jakou máme v Safari, by nám mohly leckteré orchestry i jiné kolektivy závidět. Každý má v orchestru svou důležitou úlohu, ať už je jeho nejsilnější stránkou hráčská kvalita, pomoc se vším okolo koncertování anebo třeba starost o dobrou náladu. Úroveň koncertů byla po celou dobu velmi vysoko, místy se staly drobné chybky z únavy nebo nepozornosti, ale po některých vystoupeních jsem orchestru opravdu neměl co vytknout!
Hotovo! Zabaleno, jde se do školní jídelny na oběd. Po něm jsme dostali krásné dárky v podobě mikin místního sportovního týmu Harvest Lions. Většina lidí už neměla místo v kufru, a tak mikiny narvala rovnou na sebe.
Svištíme si to na letiště. Cestou si tak pochrochtáváme, jak se nám tady po státech krásně jezdilo a mně po skoro 1500 mílích za volantem pomalu padá šoférský kámen ze srdce. Před odbočkou k letišti ale začal malý černý osobák zleva splašeně přejíždět snad přes tři pruhy až před nás, jen tak tak jsem stačil strhnout volant doprava a o pár centimetrů se mu vyhnout. Jet něco vedle nás v pravém pruhu, tak jsme v sobě. To by byl fakt pech, bourat na poslední míli…uf!
A jsme na letišti. Vybalujeme dodávky, shromažďujeme své věci pěkně na chodník, objímáme se, loučíme, fotíme, Colleen málem slzí, že jí budeme chybět a že si nemyslela, že harmonikáři můžou být tak skvělí, Michael skáče zpátky do dodávky a startuje, když vtom na nás mává letištní zaměstnanec, že jsme na špatném terminálu, a že nám to neletí ze dvojky, ale z pětky. Ta je bratru o dva kilometry dále, a tak všechno ládujeme zase zpátky do aut a správné místo rozloučení trefujeme až napodruhé.
U přepážky koukají na naše vouchery pro harmoniky, jako kdyby v životě podobný papír neviděli, chvíli se handrkujeme o basu, a nakonec se skřípějícími zuby vytahuju 80 dolarů za další nadrozměrné zavazadlo. Cestou sem nám basa prošla zadarmo – eh, co… Bágly sem, harmoniky tam a šupem na tradiční kolečko bezpečnostních kontrol.
Konečně všichni sedíme v letadle, hustě prší a já definitivně vypínám hlavu. Blahořečím svému organismu, který si vypracoval schopnost odložit odpočinek až na vhodnou dobu a umí se soustředit přesně tak dlouho, jak je třeba. Z podřimování mě občas vyruší pilotovo hlášení, z kterého vyrozumím, že mají závadu na systému a bude nějaké zpoždění. Vzpomenu si na Nohavicovu písničku, kde se zpívá, jak pendolíno stojí někde u Polomi, zamrzly mu všechny CD-ROMy… a usínám zas.
Odlétáme nakonec s téměř dvouhodinovým zpožděním, trošku to v tom dešti hází víc než normálně, ale to už naštěstí není moje starost.
Úterý 14.10.14
Měkké přistání * Vylepšený pártyvan * Barevná placka * Letištní star * Řemeny – zachránci životů * Plejtvák bez šrámu * Šrumec na Střezině * Tak v pátek!
Dlouhý let končí neuvěřitelně měkkým přistáním, které vůbec nejde srovnat s přistáním v St.Louis, kdy s námi pilot třískl o zem tak, že mít falešné zuby, tak je hledám někde po podlaze nebo možná zakousnuté ve stropě. Zaplaťpámbů, že v Amsterdamu máme pětihodinovou rezervu na přestup. Díky tomu nám dvě hodiny zpoždění z Chicaga vůbec nevadily.
V poledne jsme nastoupili do okřídleného autobusu do Prahy a kluci začali okamžitě vymýšlet, že zkusíme pártyvan i s letadlem! V zaoceánském boeingu to fakt nešlo, ale tady se Vojta Kremláček pokusil motivovat osazenstvo nabídkou sázky, jestli se nám podaří rozhoupat cityhopper tak, aby se dotkl křídlem země… To by Holanďani koukali :-D
Přelet do Prahy skoro všichni pilně prospali, a když jsme po probuzení slétli z mraků a uviděli pestrobarevná pole a lesy, někdo pronesl – jé, to je zas placka jak celej Illinois. Na to ho druhý okřikl – ale je aspoň barevná, ty vole! No není to krásně upřímný projev vlastenectví?
Z dálky nám zamával Říp a Milešovka a hup, přistáli jsme na rodné hroudě. Protože jsme seděli až úplně vzadu, vystupovali jsme jako poslední a stihli tak z okének sledovat, jak nám jedou zavazadla. Pražský svalovec byl evidentně potěšen naším zájmem, pomrkával na holky a při překládání na káru házel kufry a harmoniky o to větším obloukem. Aú!
Když nám bagáž vyjela v hale, děkovali jsme znovu panu Círmanovi za poskytnutí popruhů, protože pár kufrů mělo povolené zavírání a pohromadě je držely právě jen ty přidané řemínky. Andrej šel reklamovat svůj potlučený osobní kufr, jemuž chybělo i jedno kolečko, ale kdo vyvázl naprosto bez šrámu, to byl Matesův plejtvák obrovský!
Za pár minut už jsme se rozloučili s Johankou a Andrejem, kteří zůstávali v Praze, naskákali do objednaného autobusu a vesele usnuli zas. Přesně jako když jezdíme ze soustředění z Horalky! V Chlumci jsme vysadili Terezku a v Hradci nás přivítala opravená křižovatka u vjezdu do dvora školy, takže jsme mohli se slávou nacouvat skoro až do třídy. Způsobili jsme trošku rozruch v běžném střezinském cvrkotu a nevěděli, s kým se honem vítat dřív – tolik lidí najednou mluvících česky! Matěj hned zaplul na zkoušku STO, já do kanceláře, Kačka po chvilce na hodinu stepu, zkrátka už nám to zase začalo.
Když jsem byl před lety dvakrát v Americe s STÓčkem, vůbec jsem se nezabýval myšlenkou, že bychom mohli někdy dovézt do Ameriky i Safari – už kvůli složité přepravě harmonik. A najednou jsme s celým Safari z Ameriky zpátky, máme tam snad zaděláno na další pokračování a já jsem děsně rád, že i moje děcka mohly tuhle zaoceánskou parádu zažít.
Tak v pátek zas na zkoušce!
Za finanční podporu zájezdu děkujeme našemu KPHO a také Magistrátu města Hradce Králové. 