Datum: 27.10.2011
Zdroj: Sedmička
Autor: Jaroslav Pokorný
Začalo to čirým nadšením. Dnes patří Divadlo Jesličky neodmyslitelně k hradecké kulturní scéně.
Na zdejších divadelních prknech se střídají herci od šesti let až po zasloužilé důchodce. Žáci, učitelé, profesionální herci i zapálení ochotníci tu společně bok po boku téměř každý večer vystupují v nejrůznějších kusech. Takové je královéhradecké Divadlo Jesličky, stálá neprofesionální scéna dramatického oboru Základní umělecké školy Střezina, která slaví dvacet let své existence.
Tvrzení, že Jesličky se staly nejproduktivnějším centrem mladé divadelní tvorby, není nijak nadsazené. Jejich představení už roky nechybějí snad na žádné z velkých divadelních přehlídek, tohle jméno dávno znají diváci daleko za hranicemi města a zdejší absolventi se usadili v profesionálních divadlech po celé republice. „Vzpomínám si, jak se mě jednou profesor Ivan Vyskočil ptal: Co to tam v Hradci máte za zázračnou líheň, která k nám na DAMU každoročně chrlí desítky studentů?“ vypráví šéf Volného sdružení východočeských divadelníků Alexandr Gregar.
Dvacetiletá historie
Pro odpověď je potřeba se vypravit někam do roku 1985, kdy na literárně-dramatický obor tehdejší LŠU nastoupil Josef Tejkl. Jeho zapálení pro divadlo vytvořilo vlnu, která donesla všechny až k nové scéně. Ke scéně, kde se divadlo dělalo odvážně a s ryzí radostí.
„Razil zásadu, že jako první liduška v republice si nebudeme hrát na dramatickou výchovu, ale uděláme divadlo jak pro rodiče, tak pro diváky. Že školu propojíme s divadlem. V roce 1991 nám pak primátor Martin Dvořák nabídl prostory jeslí, které se měly rušit. Ještě za provozu jsme je celé prolezli a místnost, kde plenta oddělovala hernu od mléčné kuchyňky, nás inspirovala ke zbudování divadélka s oponou,“ vzpomíná na začátky dlouholetý učitel a současný vedoucí literárně-dramatického oboru Jan Dvořák. Celé léto se tak na Slezském Předměstí vehementně bouralo a přestavovalo, aby 1. listopadu 1991 Jesličky přivítaly první diváky. „Protože jsme zahajovali na Dušičky, a to je čas, kdy od pradávna všechna divadla uváděla Raupachova Mlynáře a jeho dítě, byl na programu i tenhle kus,“ dodává Dvořák.
„Jinak to byl takový komorní večer plný nejrůznějších čísel. Neplatilo se vstupné. Místo toho nám diváci mohli přinést cokoliv, co jim doma přebývalo a měli pocit, že nám by se to tady mohlo hodit. Židle, nádobí, kusy starého nábytku nebo oblečení. Tak vznikl základ rekvizitárny a kostymérny,“ doplňuje vzpomínky na první večer další z jesličkovských nestorů Jana Portyková.
Od té doby se v malém divadle každý čtvrtek pravidelně hrálo. A o diváky tu rozhodně neměli nouzi. Sálek pro šedesát lidí jen málokdy nebyl vyprodaný. „Suplovali jsme v Hradci také funkci hospody a klubů pro mladé, které tu tehdy nebyly. Po každém představení se v baru hrálo a zpívalo dlouho do noci,“ vysvětluje vlnu zájmu Dvořák.
Upozorňuje tím na další nezaměnitelný rys Jesliček, osobitou atmosféru, kterou jim mnozí dodnes závidí. „Pro mě to byla vždycky nejen líheň talentů, ale hlavně přátelské místo, kde jsem rád pobýval, rád zkoušel a hrál. Potkal jsem tam lidi velmi otevřené, kteří kolem sebe uměli vytvořit kamarádské a tvůrčí prostředí. Dodnes tam panuje svobodný duch. Jesličky mají jedinečnou schopnost odhalit talent a dát mu možnost, aby se sám prosadil,“ tvrdí Alexandr Gregar, který s místním souborem v minulosti nastudoval úspěšné inscenace Weselohra na mostě nebo Žebrácká opera.
Divadlo pro mladé
Výpis všech představení by dal na další dvě stránky. Stejně jako jména úspěšných absolventů. „To všechno je pomíjivé. Jsme tu hlavně proto, abychom lidem otevřeli prostor, kterému se říká jeviště, abychom jim dali nějaké základy. Nejvyšší meta, které můžeme docílit, je, aby z naší líhně vznikala taková divadla, jako je třeba divadlo DNO. Mladí lidé se tu něco o divadle dozvědí, naučí se samostatnosti a vylétnou do světa, kde si tvoří vlastní divadelní jazyk, vlastní vidění. To je to pro nás důležité,“ říká Jana Portyková a naráží na nebývalou svobodu, kterou mladí umělci v Jesličkách mají.
Nejednou se stalo, že se sami žáci ujali i režie, výpravy nebo hudebního nastudování. „Z toho máme vždycky velkou radost. To je cennější než všechny úspěchy v nějakých soutěžích. Dokonce se tu už hrála i hra psaná naším žákem,“ doplňuje Dvořák.
Kritici ale divadlu někdy vytýkají určitou nevyhraněnost. „Je těžké se zavděčit všem a divadelně zběhlí lidé zvenku nemohou přijmout, že Jesličky nemají jednotnou poetiku. Podle nich má každé divadlo být jasně zařaditelné, mít generační výpověď. Jenže my máme hlavně vychovávat, ukazovat,“ tvrdí už dvacet let Jan Dvořák. To je věc, která se nemění.
„V době, kdy jsme začínali, k nám chodilo víc starších žáků, proto také bylo víc představení pro veřejnost. Dnes převažují malé děti. Činnost Jesliček jako divadla je tak rozmělněná. Hrajeme víc pro rodiče a méně pro veřejnost. Celkový počet představení nám ale několikanásobně narostl. Stejně tak se zvětšil celý náš obor. V začátcích u nás bylo šedesát studentů, dnes jich máme něco přes tři stovky,“ vypočítává Jan Dvořák.
Velké plány
Proměnou prošla i budova divadla. „Každá sezona už od začátku vždy začínala nejrůznějšími stavebními úpravami, až do roku 1995, kdy jsme otevřeli dnešní velký sál pro sto dvacet lidí,“ dodává Dvořák. A další přestavby v Jesličkách už netrpělivě vyhlížejí.
„Počítáme s celkovou rekonstrukcí. Z původního objektu by měl zbýt jen divadelní sál. Projekt máme hotový už několik let. Zatím ale čekáme, až z města přijdou peníze,“ říká ředitel ZUŠ Střezina Karel Šust. Zkrátka Jesličky stále žijí.